Kratší verze

Diskuze o orientalismu je jedním ze základních kamenů Orientalistického expresu. Reflexe orientalismu ve společnosti (i v té akademické) je přímým i nepřímým cílem velké části událostí, které organizujeme. Jsme si vědomi našeho vlastního orientalismu v romantizaci anebo prostě v etickém přístupu studovaných kultur, tak jak nás z něj osočil Edward Said. Zároveň ale nevěříme, že jsme jediná vědní disciplína, která není schopná se odpoutat od svého biasu, a už vůbec nevěříme, že vyhýbat se termínu orientalismus podle vzoru Voldemort je k něčemu jinému, než ke škodě.

Delší verze

Disclaimer

Následující text je nikým neodsouhlasený text předsedy spolku, a proto nereflektuje nutně názory jednotlivých členů, ani členstva jako celku. Jak je však vyjádřeno níže, tato platforma má spíše fungovat jako relační bod, ke kterému se může veřejnost vyjadřovat, nikoli jako dogmatický názor na danou problematiku. Přestože není cílem vytvořit diskuzní blog, bude relevantní kritika a diskuze postupně přidávána do této sekce.

A ještě k terminologii: Východ a Orient, stejně jako Západ a Okcident používám záměnně jako alternativní termíny; v současném textu se jedná o synonyma, všechny čtyři termíny používám proto, že v češtině působíjednotlivé termíny v některých kontextech ustáleněji.

Proč?

Spolek, který sám sebe nazve „Orientalistický expres“ by měl nějakým způsobem reagovat na skoro padesátiletou kritiku orientalismu. Ve společenských vědách byl pod vlivem Edwarda Saida orientalismus odsouzen jako zřídlo všeho koloniálního zla. Věřím, že protože následná autocenzura jednotlivých výzkumných pracovišť skončila povětšinou u nomenklatury, nedošlo ke skutečné sebereflexi oborů, které Said kritizoval. Orientalistiky se přejmenovaly na asijská a africká studia, případně se rozdrobily na nacionalistické jednotky studující kultury a jazyky jednotlivých národních států. Můžeme argumentovat skutečností, že v našem středoevropském prostředí se sotva mohla orientalistika chápat jako metoda koloniální moci. Stejně argumentují například ruští vostokovědi či němečtí orientalisté. Sám Said nakonec píše: „Mluvíme-li o orientalismu, vyjadřujeme se především (třebaže ne výlučně) k rozsáhlým britským a francouzským kulturním aktivitám, jejichž hranice určovala bezmála sama představivost…“ (Said 2006, 12).

Sice spadáme pouze do závorky „třebaže ne výlučně“, přesto se v následujícím textu pokusím shrnout kritiku orientalismu a vysvětlit, proč nám přišlo vhodné u názvu zůstat.

O co jde?

V sedmdesátých letech minulého století vychází kniha Edwarda Saida Orientalismus, jedna ze základních a zakládajících prací postkoloniálních studií. Said, ovlivněn Foucaultem, poukazuje na propojení vědění a moci, v Saidově případě se jedná o orientalistiku propojenou s koloniálním aparátem (Said 1979, 3). Západní orientalisté (britští především) jsou podle jeho podání nejen nástrojem kolonialismu, tedy interprety, překladateli či kartografy, ale subjektem, který se na kolonialismu podílel velkou měrou, především skrze teoretické ospravedlňování a uměleckou stylizaci Orientu. Zároveň podle Saida Okcident existenčně potřebuje Orient, vůči kterému se může vymezovat a neustále se díky němu sebeustanovovat (Ibid. 8).

Said ale v základu své kritiky vylívá s kolonialismem celou vaničku všeho zkoumání provedeného „Zápaďany“ na čemkoli neevropském. Popisuje západní vědu jako vědu vždy motivovanou snahou vymezit se vůči exotickému východu, kteréžto motivace se jako Evropané nejsme schopni zbavit.

Kdokoli zkoumá Orient, je orientalista a to co dělá, je orientalismus (Ibid. 2). Said orientalismus popisuje jakožto mnohosložkový termín, který může být: 1) historicko-kulturní vztahy Východu a Západu; 2) vědecká disciplína; 3) ideologické předpoklady, obrazy a představy o Orientu (Said 1985, 90). Věřím, že velká část kontroverze točící se okolo Saidovi knihy vznikla, z velké části díky neporozumnění, právě zde. Said neodvrhuje orientalismus, Orient ani orientalistiku, kritizuje jen jednu složku orientalismu, která se ale bohužel ale v průběhu knihy vágně transponuje na celé terminologické trio.

Orientalismus optikou emický/ etický

Měl Said pravdu v tom, že vždy budeme jako Evropané zaujatě přistupovat ke studiu Orientu, vždy skrze filtr exotična, pohledem určité kulturní nadřazenosti a s predeterminovanou potřebou korigovat, či úplně kontrolovat Orient, jehož kultura nám přijde nebezpečná a konkurenční „našemu“ „Západnímu“ světu?

Antropologie si dlouho před Saidem uvědomovala určitá omezení daná výzkumníkovi, který se snaží proniknout do kultury, která není jeho vlastní. Americký antropolog Kenneth Pike přišel v padesátých letech s rozdělením na přístup etický a emický​*​: etický přístup se snaží o komparativní přístup při zkoumání kultur, kdežto emický o popis a pochopení kultury skrze její vlastní termíny a nástroje (Pike 1967). Antropologové se různí v názorech na to, do jaké míry je vědec během terénního výzkumu schopný popsat kulturu zevnitř, tedy emicky. Vždy se však jedná o problém míry. Saidův přístup škálu neuznává: západní vědec je v lepším případě zástupce etického přístupu, který využívá pro přirovnávání exotických kultur ke své vlastní, nadřazené kultuře.

Vymyšlené světy

Kromě kritiky orientalismu je ale Saidova práce zajímavá právě jeho vlastním vymezením Orientu a Okcidentu. Orient je vymyšlený koncept, stejně jako Okcident (Said 1979, 2-3) . Jakýkoli popis či reference o Orientu je proto určitou mytologizací Orientu.

Přijmout tento pohled na orientalistiku jako na obor, který se zabývá mytickým (vymyšleným) světem je podle mě jednou z možností jak se orientovat v informačně předimenzovaném diskurzu postmoderny, a zároveň vést orientalistiku k reflexi, že to, co dělá, není jen popis kultur, ale zároveň interpretace, která zkoumané kultury zas zpětně ovlivňuje.

Said měl nejspíš pravdu, když kladl důraz na propojení moci a vědění. Antropologové a lingvisté si sami uvědomili svůj dopad na zkoumané kultury během terénních výzkumů. Ruští orientalisté (již zmínění vostokovědi) reagují na Saidovu kritiku tím, že to byli často právě oni, kdo stál mezi státem a etnikem; etnografové mnohdy iniciovali národní obrození, revitalizaci kultu a jazykovou politiku.

Said zdůrazňuje nerovnocenné postavení orientalistiky jako oboru, který nemá opozitum, tedy okcidentalistiku. Jedná se podle něj o vliv dlouholeté Západní hegemonie, která tak určovala podobu vzdělání a vědy – tedy o koloniální dědictví. Zároveň je ale naivní nevidět „okcidentalismus“​†​napříč univerzitami a výzkumnými centry Asie. Okcident, či Západ je stejně vykonstruovaný a generalizující termín, se stejně bohatou historií, a množina kultur která pod něj spadá není o nic více ani méně homogenní, než ta spadající pod Orient, či Východ.

Said píše, že Západ potřebuje Orient, bez kterého nemůže existovat, skrze který se neustále znovuustanovuje. Takovýto strukturalistický pohled na dichotomii Západu a Východu se dá ale nahlížet optikou Tao te t´ingu: pokud vznikne A, musí vzniknout B; pokud vznikne B, musí vzniknout i A. Tedy: Východ stejně tak existenčně potřebuje Západ. Taková opozice nemá však nutně negativní náboj. V dnešním světě je sotva svázaná s kolonialismem minulých staletí. Koloniální praktiky dnes patří stejnou měrou Východu jako Západu. Považovat tedy Orient za inherentně derogativní termín se zdá být historismem.

Orient nebyl často chápán jako derogativní termín ani samotnými jeho příslušníky. V knize Z Istanbulu až na konec světa je vidět celkem živá reflexe identity „Orientálců“ v zápiscích osmanských cestovatelů po Evropě. Na imaginativní podstatu termínu navíc ukazuje i považování Balkánu a Itálie těmito cestovateli za Orient (Malečková, J., Kučera 2019, 109-111).

Delta

Jaký je závěr? Saidova kniha by mohla být jen zajímavou interpretací vztahů Východu a Západu, případovou studií ve „vymyšlené geografii“ (imaginative geography) a zároveň zrcadlem, které žádnému vědnímu oboru neuškodí. Poturčenci horší Turka se však nechali unést Saidovou plamenou kritikou, jen jí bohužel použili pouze k upalování termínů odvozených od Orientu. Snad se podaří ve světě, který je unavený ze zatěžování diskuze politizací a nekonečnou relativizací termínů do té míry, že přestávají cokoli znamenat znovu oživit téma naší vlastní předpojatosti, které by se už nemělo točit kolem názvů, ale kolem skryté ideologie, která stojí za naším pohledem na svět.

Zdroje

  • Pike, K. (1967) Language in relation to a unified theory of structure and human behavior
  • Said, E. (1985 )Orientalism reconsidered, Cultural Critique
  • Said, E. (1979) Orientalism, Vintage, New York
  • Said, E. (2006) Orientalismus, Paseka, Praha
  • Malečková, J., Kučera, P. (2019) Z Istanbulu až na konec světa, Academia, Praha

  1. ​*​ podle vzoru fonetický a fonemický, záměna s etikou je jen v českém přepisu
  2. ​†​ který nikdy přímo nedefinoval, přestože na něj jednou poukazuje v závěru knihy

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *