Widjšli pautnika, an dlauhau lučinau
Spěchá ku cjli, než čerwánky pohynau?
Tohoto pautnjka giž zrak neuzřj twůg,
Gak zagde za onau v obzoru skalinau,
Nikdy – ach, nikdy! To budaucj žiwot můg.
Kdo srdci takému utěchy gaké dá?
Bez konce láska ge! – Zklamánať láska má!
Napsal r. 1836 Karel Hynek Mácha v Máji (oldschool verze zde, poněkud novější tady). Někteří antropologové jako Alan Macfarlane se nicméně domnívají, že romantická láska máchovského typu není tak docela kulturní univerzálií – common denominator of culture, jak by řekl George Peter Murdock. Co ale univerzální je, je prý dvoření a magie (Murdock 1980, 124), které se často prolínají jako např. v tzv. carte di voler bene v renesanční Itálii. Majitel(ka) takové karty si zajistí bezpodmínečnou lásku toho, koho se kartou dotkne (Ruggiero 2016, 187). Podobná kouzla dělali i Tibeťané a některá se dochovala v „grimoáru“ zvaném Bari Beubum a připisovaném slavnému překladateli ze 12. st. jménem Rinčhen Drak:
Smíchej rybí žluč, pyj červeného psa a med. Když naneseš kapku na čelo levým prsteníkem, podmaníš si [ženu] na kteroukoli se podíváš.
Zdá se tedy, že tibetští mágové měli poněkud pokročilejší techniky než renesanční Evropané, protože podívání je přeci jen jednodušší než snaha se někoho dotýkat. Stejná strana textu obsahuje ještě dvě další kuriózní rady:
Spal prasečí trus a nakuř [si?] jím pohlaví. Poševní vchod se pak uzavře. To je rada nevěstek.
Bylinu jménem kukulang, kořen ekadandri, rozmělní člověk s vlastní močí. Nanes na pupík mladé ženy a vulva se rozšíří.
Krásný 1. máj přeje Orientalistický expres
P.S. Doma to nezkoušejte. Vaši lékaři, sousedé i psi červení to ocení…
